Jak princezna musela trpět pro svoji netrpělivost

Byli jednou jeden král a královna, a ti měli malou princezničku Gertrudu. Královská veličenstva maminka královna a tatínek pan král byli oba velmi zaneprázdněni svým kralováním, a tak holčičku vychovávala její trpělivá chůva. Rodiče kralovali na zámku někde daleko v cizině, ale pořád se chystali domů. Jen jim to stále ne a ne vyjít. A tak je malá Gertruda znala vlastně jenom z vyprávění.

Holčička měla jednu zlou vlastnost: nedovedla na nic počkat. Všechno chtěla hned. Chůva se s ní něco natrápila, když se jí snažila vysvětlit, že na některé věci v životě se musí trochu čekat.

„Trpělivost přináší růže, milé dítě,“ argumentovala chůva okřídleným úslovím.

„Růže?“ protáhla princeznička pohoršeně obličej. „Nesnáším růže. Vždycky se o ně popíchám a potom trpím. Copak jsem nějaká Šípková Růženka? O žádné růže nestojím.“ Princeznička byla se vším hned hotová. „Trpělivost je od slova trpět. A já utrpení nesnáším. Ať si pro mě za mě trpí, koho to baví. Na mě si s nějakou hloupou trpělivostí nepřijdete! Já budu netrpělivá, a basta fidli.“

Princezna Gertruda si ke svým slovům dupla, a taky se jich držela. Nečekala na nic. V životě by nevystála frontu. Všechny předběhla a všude musela být první na řadě. Většinou její služebnictvo všechno zařídilo. Nosili za princeznou skluzavky a houpačky i do parku, jen aby se nemusela střídat s ostatními dětmi. S princeznou si kvůli tomu skoro nikdo nechtěl hrát. Koho by taky bavilo nechat se pořád předbíhat?

Gertruda si ani nevšimla, o kolik věcí kvůli svému nečekání přichází. Když mohla jet na prázdniny, raději vůbec nikam nejela, protože nic jí nebylo tak blízko, aby se délka cesty dala přetrpět. Když dostala hlad, musela mít jídlo hned. A tak většinou jedla jenom chleba se sýrem, protože sýr byl pořád doma v ledničce, a na jeho přípravu nemusela čekat. Ale někdy jí chleba i sýr pěkně drhly v krku. Tak, že už se na ně nemohla ani podívat. To potom honila chůvu i kuchaře, aby uvařili něco lepšího. Ale nakonec obyčejně stejně snědla nějaký nedobrý párek nebo hranolky v kiosku na ulici, protože se to jmenuje rychlé občerstvení, takže to bylo hned.

Blížily se princezniny desáté narozeniny. Kuchaři lítali po kuchyni rychleji než obvykle, jen aby bylo všechno připraveno dřív, než si princezna na svoje narozeniny vůbec vzpomene. Chůva stejně horečně chystala pro princeznu dárky. Doufala, že na oslavu dorazí i král a královna. Jenomže jich dvou se dočkat, to vyžadovalo opravdu velikou dávku trpělivosti. Zámkem se rozlévala báječná vůně pečení a vaření. Princezna Gertruda si právě venku hrála se svými cvičenými morčaty, když ucítila vůni, která se linula okny kuchyně až ven do zahrady. Kuchař vytáhnul čerstvě upečený dort z trouby a postavil ho na okno, aby těsto vychladlo, nežli ho začne zdobit polevou a cukrovými kytičkami. Princezna zapomněla na morčata a rozběhla se honem honem k oknu. Z dortu se ještě kouřilo, princezna ho ale chtěla hned.

„Mám na něj hroznou chuť“, ječela na kuchaře, když se jí snažil vysvětlit, že dort je ještě příliš horký, než aby ho mohla ochutnat. „Copak mě necháš trpět hlady? Chci ho hned teď,“ zavelela princezna, chňapla po dortu a nacpala si ho obrovský kus do pusy. Ale ouvej! Dort pálil hůř než feferonka. Princezna prskala a plivala na všechny strany, ale než kusy dortu dostala z pusy ven, byla ošklivě popálená.

„Au, au, dělejte někdo něco, copak nevidíte, jak hrozně trpím,“ křičela na chůvu, která jí přikládala k puse led a dala honem poslat pro doktora. Pro princeznu přijela sanitka a odvezli ji do nemocnice. Jejich královská veličenstva král a královna poslali telegramy, že přijedou za princeznou, jak jen jim to povinnosti dovolí.

A tak princeznička oslavila narozeniny v nemocnici. Přivezli tam za ní všechny dárky, jenomže princezna se na ně směla jenom z dálky dívat. A místo maminky a tatínka, kterým se z práce nezdařilo utrhnout, přišla za Gertrudou nová chůva. Tu starou, trpělivou, pan král propustil. Měl jí za zlé, že předložila princezně pokrm, který jí ublížil. Stará chůva byla skoro ráda, s Gertrudinou netrpělivostí už se natrpěla dost. Ale bylo jí princezničky taky trochu líto. Věděla, že nemá nijak lehký život. Se svými rodiči i sama se sebou.

Nová chůva si takové starosti nepřipouštěla. Když zjistila, že královská veličenstva pan král tatínek a královna maminka se o výchovu dcery stejně nezajímají, přestala se o princezničku starat také. Nová chůva se ze všeho nejraději dívala na televizní seriály a byla ráda, když ji přitom nikdo nerušil.

Princezna Gertruda byla také ráda, že ji nikdo nenapomíná. „Nemusím aspoň pořád poslouchat, že mám být trpělivá,“ říkala si vesele a dělala hned všechno, co si umanula. Každý svůj nápad, každou svou choutku mohla uskutečnit bez odkladu hned. A princeznička na nic nečekala. Když dostala chuť na třešně, které ještě nedozrály, nacpala se jimi k prasknutí. Bolelo ji potom bříško tak, že chůva dala rovnou poslat znovu pro sanitku. Tak byla Gertruda po pár týdnech zpátky v nemocnici. Rodiče zase poslali pár telegramů a znovu nepřijeli.

Hned po návratu z nemocnice si Gertruda umanula, že bude jezdit na koni. A taky se do toho bez odkladu pustila. Nechtěla ani slyšet o tom, že by se to měla nejdřív naučit. Vylezla na tatínkova koně a pobídla ho do běhu. Kůň ji shodil na první louce a pan doktor se nemohl dopočítat boulí a odřenin. Tentokrát si Gertruda v nemocnici poležela pěkně dlouho, ale rodičů se stejně nedočkala. Měli samá důležitá jednání a kralovali ve dne v noci. V nemocnici už byla princezna jako doma. Pan doktor byl přísný a Gertrudiny rozmary ho ani trochu nezajímaly. Ale princezně to kupodivu nevadilo, naopak. Dokonce plakala, když jí odtud propouštěli. Zpátky domů se jí ani trochu nechtělo.

Nová chůva se zatím v přestávce mezi seriály dověděla, že už je taky propuštěná, a pan král se snažil sehnat další chůvu pro Gertrudu. Ale Gertrudu nikdo hlídat nechtěl. Všichni, kdo ji znali, věděli dobře, že někdo takový, kdo jako Gertruda chce všechno hned, se hlídat prostě vůbec nedá.

Král pochopil, že trpělivá stará chůva byla tím největším pokladem, který pro princezničku měl. Ale marně ji prosil, marně telegramy posílal a hory doly sliboval, stará chůva zpátky nechtěla. Ráda by pečovala o Gertrudu, ale jen pod jednou podmínkou. Vrátí se pouze tehdy, až domů přijede taky pan král i s paní královnou.

To pana krále pěkně nazlobilo. „Kdybych byl doma, nebudu přece potřebovat ani chůvu. Princeznu bych vychovával sám. To by bylo, abych jí tu její netrpělivost z hlavy nevytřískal,“ říkal si pan král samolibě. Uměl dobře panovat a spravovat veliké země. Ale o výchově dětí neměl ani ponětí. „A co! Na to přece ani nemusím být doma. Budu ji vychovávat na dálku. Od čeho bychom dnes měli moderní techniku?“ brumlal si tatínek pan král spokojeně, že to tak dobře vymyslel.

Hned druhý den objednal počítače, kamery a dráty, které to všechny propojily, a začal s výchovou. Jal se ke své dceři, kterou málem od narození neviděl, promlouvat z televizní obrazovky. Vedl k ní sáhodlouhou řeč o tom, jak špatné je být netrpělivý. Na něco takového ale neměla princeznička ani trochu trpělivosti.

Ten den se zrovna rozhodla, že se dá na plavání. Bylo jí celkem jedno, že plavat ještě ani trochu neumí. Přece se nebude zdržovat nějakým nudným učením. Vzala si plavky a hned skočila do bazénu. A chudák tatínek pan král sledoval přes počítač, jak jeho jediná dcera polyká vodu a z posledních sil křičí „Pomóc, tatínku, pomóc, zachraň mě!“ Jenomže zachraňovat přes počítač pan král neuměl. Jeho rady jí v té chvíli nepomohly ani za mák, a nebýt plavčíka, který Gertrudě hodil rychle kruh, byl by pan král už neměl koho vychovávat.

Moderní technika může být ale někdy přece jenom užitečná. Lekce plavání v přímém přenosu konečně pohnula srdcem otce – vladaře. „Když se nedají na dálku vychovávat dcery, třeba půjde na dálku kralovat,“ řekl si, a po dlouhých letech se rozhodl vrátit domů. „Zavolám staré chůvě, a to hned,“ zaradoval se pan král, když byl konečně doma. „Splnil jsem její podmínku. Může zas přijít Gertrudu učit trpělivosti.“ Jenomže stará chůva věděla, že princezna už její služby nepotřebuje. „Ráda se o ni budu starat, pane králi. Ale trpělivosti Gertrudu nikdo učit nemusí. Jenom si vzpoměňte, pane králi, jak dlouho dokázala čekat na své rodiče. Tak vidíte.“ Chůva měla pravdu. Gertruda musela mít se svými rodiči tolik trpělivosti, že už jí nezbývala na nic jiného. Teď, když se jí vrátili rodiče, žije na zámku společně s nimi i se starou trpělivou chůvou a už jí vůbec nevadí na něco občas trochu čekat. Vede se jí od té doby mnohem líp, to mi věřte.

Podmínky použití | Web a správa obsahu

reklama...