Borůvkovník Veliký

Byl jednou jeden dům, ve kterém žilo několik rodin. Bydlelo tam i sedm dětí – a to nepočítáme Bibinku. V přízemí bydlel s rodiči Martínek, v prvním patře František a Miluška, ve druhém Vanda, ve třetím Vašek a ve čtvrtém dvojčata, Dorotka s Matějem. Ve čtvrtém patře žila ještě jedna holčička, Bibinka. Bibinka je sestřička dvojčat Dorotky a Matěje, jenže je hodně nemocná. Nemůže chodit ven a nehraje s ostatními žádné hry, protože musí pořád ležet v posteli. Takže se mezi děti ani tak úplně nepočítá. Alespoň děti v domě to tak braly. Na Bibinku si po celé dny ani nevzpomněli. Dorotka s Matějem na Bibinku úplně zapomínat nemohli, vždyť se o ni museli také trochu starat. Přinášeli a odnášeli Bibince jídlo a večer jí chodili číst kapitolu z knížky. Bibinku moc bolely oči, proto si knížky nemohla číst sama. Matěj i Dorotka měli svoji sestru rádi, jenomže lítat s ostatními dětmi po dvoře nebo po hřišti bylo mnohem zábavnější. A tak když nemuseli, radši na Bibinku zbytečně moc nemysleli.

Bibinka slyšela smích a ječení dětí jenom otevřeným oknem ze dvora. Bylo zrovna horké léto a nemocné holčičce na peřinu pražilo polední slunce. Bylo jí horko. Bibinka zavřela oči před bodavým světlem. A zničeho nic se jí pod přivřenými víčky vylíhly dvě slzičky. Zakutálely se pod postel, a odtud si našly cestu až ven. Prosmekly se škvírkou mezi prkny v podlaze, pak spárou mezi cihlami. Dolů sjely po hromosvodu, jako po lanovce. A hupky šupky na trávník.

Teprve když se zastavily, začaly přemýšlet. „Co bychom tak jen pro Bibinku mohly udělat?“ ptala se jedna slza druhé o radu. Ale druhá jen smutně pokrčila rameny. Ani jedna ne a ne dostat dobrý nápad.

„Já bych věděla, jak na to, když dovolíte,“ ozval se najednou za zády slziček zakřiknutý hlas. V trávníku pod stromy rostla maličká a nenápadná zatoulaná borůvka. Nikdo o ní nevěděl a ona sama byla radši, když si jí nevšímali, protože se do města dostala jaksi nedopatřením. Proto byla skoro pořád potichu. Teď ale, když náhodou vyslechla poradu slziček, dál mlčet nechtěla. „Já totiž nejsem obyčejná rostlinka, jsem kouzelná. Jmenuji se Borůvkovník Veliký, když dovolíte,“ šeptal borůvčí hlásek nesměle.

Slzičky ale rostlince nevěřily. „To jako ty? Taková ušlápnutá chudinka?“ vysmály se slzy borůvce.

Ta se ale nenechala odradit. „Borůvka zalitá slzičkami nemocného dítěte má zázračnou moc,“ hlesla a ostražitě se rozhlédla na všechny strany, jestli ji nikdo jiný neslyší.

„A co bys asi tak jako udělala?“ tázaly se slzy, stále ještě podezíravé.

„Když dovolíte, vyrostla bych. Vyrostla bych do čtvrtého patra, či kam je třeba. A tam bych stínila a ševelila lístky.“

Slzičky konečně trochu zpozorněly. „A co ovoce? Bibinka potřebuje vitamíny.“

„I ovoce bych dokázala. Udělám borůvku jak meloun, slibuju, když dovolíte!“ Teprve teď se daly slzy přesvědčit. Vsákly se do trávy a zalily borůvku pořádně od kořenů.

Maličká rostlinka začala překvapivě sílit. Rostla a rostla, každý den vyrostla o jedno celé patro. A cestou na ní zrály modré borůvky. V přízemí vypadaly jako pingpongový míček, v prvním patře jako tenisák, ve druhém jako házenkářský míč, až konečně ve čtvrtém patře rostly borůvky ve tvaru míče na basket. Neboli jako středně povedený meloun.

Všechny děti byly toho dne nezvykle zticha. Nehrály žádné hry, jen stály s hlavou zakloněnou nahoru a přemýšlely, jak se dostat k lákavému ovoci. Ale nic se je nenapadalo. Žádný žebřík neměly a po tenkých borůvčích větvích se šplhat nedalo. Nakonec Franta, který měl nejlepší trefu, dostal skvělý nápad. Zkusí borůvky sestřelovat kamením. Opravdu, dohodil hodně vysoko a za chvíli letěla první borůvka dolů k zemi. Všichni honem honem uskakovali, protože dostat takovou baskeťáckou borůvkou do hlavy, bylo by to na bouli velikosti melounu. Přinejmenším. Borůvka nikoho do hlavy netrefila. Spadla pěkně na chodník a rozprskla se na borůvková povidla.

„Musíme zdokonalit postup,“ ujal se Franta organizace. „Skočte si pro helmy a já přinesu prostěradlo.“

Když všichni dorazili s potřebnou výzbrojí, chytily čtyři větší děti v helmách prostěradlo, každé za jeden roh. A Franta házel dál. „Hurá, hurá, už letí!“ ječel Franta, který měl vážně skvělou mušku. Borůvky padaly hned tři. Jenomže cestou se s nimi stalo něco divného. Borůvky v letu přezrály, scvrkly se, zkrabatěly, vyschly, a dolů dopadly jako stará okoralá podešev.

Franta se ale nevzdával. „Trefil jsem přezrálé, musíme shazovat ty zelenější.“ A hned si vzal na mušku pěknou nezralou borůvku. Ale všechna jeho snaha byla znovu marná. Borůvka cestou dolů zase dozrála a seschla na fialovou křížalu.

Franta to ještě chvíli zkoušel, jenomže když se pokaždé stala stejná věc, rozhodl, že budou muset na borůvky vyzrát jinak. „Když cestou do přízemí uschnou, musejí se třeba jíst v nějakém vyšším patře“, řekl Franta a odvelel svou družinu domů k nim, do prvního patra. Vyklonil se z okna, div z něj nevypadl. A už držel v ruce krásnou borůvku, velikou jako jablko.

„Konečně,“ radoval se Franta, kterému se sbíhaly sliny. Jenomže borůvka, která svou velikostí připomínala tenisák, měla i stejnou chuť. Byla to učiněná guma gumová! Franta si málem čelist vykloubil, ale ani jediné sousto se mu ukousnout nepodařilo.

Děti to zkusily ještě v dalších patrech, ale nikde nepochodily. Až došly do čtvrtého patra, kde bydlela Bibinka. Ovšem Matějovi ani Dorotce se na borůvky domů dvakrát nechtělo. „V pokoji u okna leží nemocná Bibinka. Nemůžeme ji přece rušit,“ vymlouvali Máťa s Dorotkou ostatním dětem jejich nápad.

Ale František se nedal zastavit. „Tak hele. Byli jsme u nás v prvním patře, u Vandy ve druhém a u Vašíka ve třetím. Tak nedělejte drahoty a koukejte nás pustit dál. Však mi tu vaši sestru nekousneme,“ ujišťoval dvojčata František a nekompromisně sáhnul pro klíč Matějovi do kapsy. Matěj s Dorotkou po sobě jenom bezradně koukli. Celá pravda totiž byla taková, že se trochu styděli. Báli se, že se jim budou ostatní děti pro nemocnou sestru posmívat.

Mezitím Bibince dorostla borůvka svými větvemi rovnou do postele. Protáhla se oknem a největší borůvku spustila holčičce přímo na peřinu. Bibince stačilo vzít talířek a příbor a pochutnat si na šťavnaté dobrotě. A borůvka nebyla jen dobrá, byla i plná vitamínů a moc zdravá na oči. Ty Bibinku hned po první porci přestávaly bolet. Možná to bylo také tím, že sluníčko už tolik nepálilo. Borůvkové listí udělalo v pokojíčku příjemný stín.

V tu chvíli vtrhly do pokoje všechny děti. „Jé ahoj Bibinko. Ty to tu máš hezký,“ zíraly děti na borůvkový prales v  pokoji. „A co borůvka? Je dobrá? Dala bys nám kousek ochutnat?“ křičely děti, jedno přes druhé.

Najednou nebyla Bibinka ani trochu smutná. Všechen ten křik a brebentění, které dřív slýchala jen zdáli ze dvora, vyrostlo spolu s borůvkou až k ní do čtvrtého patra. Ráda se podělila o ovoce. A děti jí za to četly celou dobu knížky, jednu za druhou. Druhý den přišly na borůvky zas a třetí zas.

Tak to šlo celé léto. Borůvky pořád dozrávaly a Bibinku bolely oči den ode dne míň. Pan doktor koncem léta nechtěl věřit vlastním očím, když Bibinku vyšetřil.

A do dalšího léta se Bibinka už uzdravila úplně. Maličká a nenápadně ušlápnutá borůvka se šťastně dívala, jak Bibinka běhá s ostatními dětmi po dvoře. Bibinka na ni občas dokonce nevědomky šlápla. Ale borůvka se za to na holčičku ani trochu nezlobila. Své poslání už splnila a potkat znovu slzičky nemocného dítěte se jí vůbec nechtělo. Po něčem takovém totiž žádná borůvka netouží. Ani ta, která by mohla být největší na světě.